Ve většině západních zemí, zejména v USA, je velmi rozvinuta ta část medicínského práva, která se zabývá chybami při výkonu lékařské profese a odškodněním pro postižené pacienty. Ne všichni toto právní odvětví (a právníky, kteří se jím živí) vnímají příznivě. Zejména lékaři považují za příkoří, když jsou za výkon svého vznešeného poslání stavěni do role žalovaných, často pouze pro drobné pochybení při komunikaci s pacientem. Právníci jsou vnímáni jako supové, čekající na to, až bude pacient poškozen, aby mu mohli nabídnout své služby , s ironií se mluví o žalobách kvůli příliš dlouhé jizvě po život zachraňující operaci. Kritici poukazují také na to, jak náklady soudních procesů a náhrady škod zvyšují celkovou cenu zdravotní péče.

Pokud je toto téma zmíněno u nás, názory obvykle vyjadřují potěšení, že tento problém u nás není a že aspoň tento nesmysl jsme ze západu nepřevzali. Jakmile se objeví jakýkoliv návrh, který by byť minimálně něco takového do našeho práva vnášel, setká se okamžitě s kritickou odezvou. Tak například nová vyhláška o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, která mírně zvýšila výši odškodného, vyvolala nepříznivé reakce v tisku. Objevil se dokonce názor celkem významného lékaře, který prohlásil tuto vyhlášku za výsledek lobbingu právníků, kterým pomalu končí restituce, proto si hledají jinou oblast, kde by mohli vydělávat.

Lze ovšem považovat za pravidlo, že cokoliv, co se vyvine nezávisle na sobě v několika demokratických právních řádech, nebývá úplný omyl. Stejně je tomu tak i u odškodného v medicínském právu. Jedná se o něco, co může být v důsledku prospěšné nejen pro pacienty, ale i pro samotné lékaře.

Je prospěšné, pokud si lidé uvědomují hodnotu svého zdraví a snaží se podílet na péči o něj. S tím souvisí i požadavek na kvalitu lékařské péče. Kvalita může být kontrolována úředníky; mnohem účinněji však působí vědomí možné odpovědnosti za následky špatné péče. Povinnost plně nahradit každou újmu způsobenou pacientovi proto vede ke zlepšení: lékaři jsou stimulováni k větší pečlivosti a lepší komunikaci s pacientem.

Ovšem i lékařům by přinesla taková novinka prospěch, je totiž v zájmu profese, aby nebyla vykonávána těmi, kteří zhoršují její pověst. Dobrý lékař se nemusí obávat. Každý sice může udělat chybu, což v medicíně platí dvojnásob; lékaři jsou však proti následkům zásadně pojištěni, takže náhradu škody neplatí "ze svého". Správně fungující systém pojištění přitom zvýhodňuje ty, kteří chybují méně, naopak často chybující zatíží zvýšeným pojistným. Velmi špatnému lékaři se tak vůbec nevyplatí povolání vykonávat.

Hlavním přínosem pro lékaře je však to, že získají obranu proti stížnostem a neoficiálních pomluvám ze strany nespokojených pacientů. Pokud je pacient nespokojen s péčí, může se obrátit na soud. Pokud u soudu neuspěje, protože je žaloba neodůvodněná, musí mlčet. Druhou stranou věci je totiž ochrana osobnosti lékaře proti nespravedlivým obviněním, spojená s možností náhrady škody za poškození odborné pověsti. Toto právo se v zahraničí rozvíjí souběžně s právy pacientů; prosazovat jedno a nezavést druhé znamená nespravedlnost.

Zavedení plných náhrad škod skutečně znamená zvýšené náklady na zdravotnictví. Dosavadních úspor však bylo dosahováno na úkor těch, kteří byli poškozeni a nedomohli se svého práva na odškodné, což je nemorální. Část nových výdajů samozřejmě skončí v kapsách právníků. Ochrana práv občanů je však hodnotou, která za to stojí; poněkud cynicky zní argument, že nejmenší náklady na právní pomoc jsou v systémech, kde lidé žádná práva nemají. Strany sporu se navíc mohou poplatkům za právníky vyhnout, když se dohodnou mimosoudní cestou.

Aby tento systém fungoval, je třeba zejména kvalitní práce soudů na všech úrovních. Od října 2001 je v účinnosti Úmluva o biomedicíně, obsahující základní principy a mající přednost před zákonem. Soudy proto mohou už nyní poskytnout v zásadě stejnou ochranu právům pacientů, jakou poskytují soudy německé nebo rakouské. Na parlamentu je, aby uvedl v soulad s Úmluvou nevyhovující zákony a nižší předpisy, což je efektivnější, než kdyby tak musel učinit Ústavní soud. Tomuto úkolu se nelze vyhnout - při vstupu do EU nás to tak jako tak čeká.

1. Existuje pro to krásný slangový výraz "ambulance chaser", doslova "stíhač sanitek", narážející na situaci, kdy je právník už u místa nehody a následuje sanitku jedoucí s raněným do nemocnice, aby se ho, jakmile se probere, zeptal, zda je spokojen s ošetřením a zda nechce někoho žalovat. zpět