Pokud má každý právo na sebeurčení pokud jde o zdraví, může péči o něj může svěřit komu chce, lékaři, léčiteli, případně nikomu (bude-li prozatím ponechána stranou skutečnost, že výkon léčitelství není právně zcela jednoznačný).

V našem systému financování zdravotnictví může být toto pravidlo zdrojem nespravedlností. Na jednu stranu jsou všichni povinni přispívat na "vědeckou" medicínu, i když ji někteří občané odmítají, na druhou stranu mohou veřejným fondům vznikat zvýšené výdaje, pokud se na lékaře obrátí osoba v pokročilém stádiu nemoci, která předtím věřila léčiteli. Domnívám se, že pokud akceptujeme autonomii ve věci volby péče, měla by existovat obdobná autonomie i ve věci financování péče (se kterou by se pojila i povinnost nést riziko případných zvýšených nákladů)

Dalším hlediskem je ochrana spotřebitele. Pokud se jedná o běžné zdravotnictví, má občan na základě zákona o zdravotní péči garantováno, že poskytnutá péče bude na úrovni, a pokud ne, má právo na náhradu škody. V oblasti alternativní medicíny tak silné záruky neexistují. Vhodným příkladem řešením se zdá být švýcarská úprava nebo jedna z navrhovaných rakouských novelizací. Zde se stanoví základní požadavky na osoby, které chtějí léčitelství provozovat (podobá se to úpravě koncesované živnosti, žadatel musí doložit, že má základní znalosti anatomie, ovládá první pomoc atd., stát navíc kontroluje, zda používané postupy nejsou přímo zdraví škodlivé). Z hlediska ochrany spotřebitele je třeba také regulovat reklamu na různé "zázračné" léky a postupy, v mnoha případech jde o jednání na hranici klamavé reklamy, která je nebezpečné zejména proto, že důvěřivý pacient může opomenout včasné vyhledání efektivní péče.

Nelze přijmout myšlenku, že jedná část pečovatelů o zdravotní stav populace bude plně odpovědná a právně postižitelná a druhá ne. Je statisticky zřejmé, že na léčitele si lidé zpravidla nestěžují, zatímco na zdravotníky jsou spousty stížností. To nemusí být nutně důsledek všeobecně vyšší kvality léčitelů, může se jednat i o to, že léčitel je za špatné rady či postupy prakticky právně nepostižitelný. Pokud pacientovi nepodá zrovna vyslovený jed, stížnost nemá význam podávat. V některých případech k tomuto stavu může přispívat i skutečnost, že málokdo je ochoten veřejně přiznat, že naletěl podvodníkovi, a žalobu k soudu raději nepodá.

Pravidlem by asi mělo zůstat, že zákonný zástupce musí pro zastupovaného (dítě, duševně nemocného) zvolit obecně uznávaný a ověřený druh péče. Tato povinnost vyplývá z povinnosti zástupce jednat v nejlepším zájmu zastoupeného, což se posuzuje objektivně, nikoliv podle osobního názoru zástupce.

Pokud jde o poskytování alternativní péče lékaři, není důvod ji paušálně odmítat, mnohdy reprezentuje praxi ověřenou staletími. Měla by pro ni ovšem platit stejná pravidla jako pro podávání syntetických léků nebo běžné lékařské postupy. "Alternativní" postup by se tedy podrobil klinickému testování prováděnému podle zákonných pravidel pro lékařský výzkum, kde by bylo nutno prokázat, že funguje a nemá vážné vedlejší účinky. Původně "alternativní" postup by se tak stal "normálním" postupem. I tradiční medicína se za splnění zákonných podmínek může stát součástí zdravotní péče.