Na první pohled se zdá, že tyto zájmy jsou zcela neslučitelné a protichůdné - buď bude právo chránit lékaře, nebo pacienty. Spravedlivého řešení lze dosáhnout pouze tehdy, budou-li v právním řádu používány přiměřené metody. Takové metody, jimiž pomůže neprávem postiženým, ale zároveň nenatropí ve společnosti ještě větší škody nepřiměřenou represí. Volit lze mezi různými typy právní odpovědnosti, zejména odpovědnost trestněprávní, občanskoprávní a disciplinární.

Občanskoprávní - deliktní odpovědnost slouží k tomu, aby byl poškozený spravedlivě odškodněn za újmu, kterou neprávem utrpěl, protože škůdce porušil svou právní povinnost. Procesní postavení poškozeného a škůdce je (respektive by mělo být) v zásadě rovnocenné.

Cílem trestněprávní odpovědnosti je chránit důležité hodnoty společnosti proti nejzávažnějším útokům. Tyto hodnoty jsou zájmem státu, který k jejich ochraně používá svůj mocenský aparát. Proti sobě má pachatele, kterého se snaží pomocí trestu či pohrůžky trestem odradit od protispolečenského jednání. Poskytnout zadostiučinění obětem je sice též cílem řízení, nikoliv však primárním.

Disciplinární pravomoc náleží profesním samosprávám, komorám, a jejím cílem je chránit stavovskou čest. Komory se snaží postihnout své členy, kteří nevykonávají profesi na úrovni a dle uznávaných pravidel, a přimět je k nápravě. Zabývat se odškodněním těch, kteří byly nevhodným výkonem povolání postiženi, není smyslem tohoto řízení.

Problémy vznikají tehdy, když se jako řešení používá nesprávná forma právní odpovědnosti. Poškozený pacient si může pomoci jedině tehdy, když dosáhne odškodnění své újmy na zdraví, nejlépe formou peněžní kompenzace. Pro tento účel je nejlogičtější využít občanskoprávní žalobu o náhradu škody. Taková žaloba uškodí konkrétnímu lékaři nejméně, ostatně zpravidla nebude žalován on sám, ale zdravotnické zařízení. To je pro případ, že proti němu bude vyvozena právní odpovědnost, pojištěno. I tehdy, když pacient spor vyhraje, nikoho to "nezničí". S postavením žalovaného v občanskoprávním sporu se zároveň nespojuje újma na cti, kterou s sebou nese obvinění trestní (je smutným faktem, že i přes existenci presumpce neviny stačí mnohdy k získání pověsti kriminálníka jen to, že je lékař postaven před trestní soud, a to i když jej soud osvobodí).

S vědomím tohoto faktu je zajímavé pozorovat, jak v současné době bují stížnosti a trestní oznámení na lékaře. Přestože hlavním zájmem pacienta, který se cítí být poškozen, je získat náhradu škody, cesta občanskoprávní odpovědnosti, která k odškodnění směřuje, je ve srovnání stále málo využívaná. Jakou motivaci má pacient, že se snaží dosáhnout trestního odsouzení lékaře, byť z toho vcelku nic nemůže získat? Bylo by snadné osočit české pacienty z pusté pomstychtivosti. Domnívám se však, že důvody nepříznivé situace budou poněkud složitější.

Prvním z důvodů může být slušné laické povědomí o trestním procesu, takové to naplnění běžné výhrůžky "půjdu na policii a skončíš ve vězení". Doopravdy, podat trestní oznámení, třeba i anonymní, je velmi snadné, stačí třeba jen zvednout telefon. Samotný proces pak poškozeného celkem nezatěžuje, orgány činné v trestním řízení udělají všechnu práci, dotyčný musí nanejvýš jít svědčit. Totéž platí obdobně pro podání stížnosti komoře. A abych nezapomněl to nejdůležitější: je to vše zadarmo.

Zahájit občanskoprávní řízení je proti tomu vysloveně nepříjemná záležitost. Poškozený musí sepsat žalobu, koupit kolek a podat to na soud, případně si na tu práci ještě platit advokáta. Řízení se vleče, se sháněním důkazů žalobci nikdo příliš nepomůže. Naopak, zdravotnické zařízení učiní mnohdy vše pro to, aby se pacient dozvěděl ze své dokumentace co nejméně. Není tedy divu, že pacient mnohdy raději sáhne po možnosti trestního oznámení, případně stížnosti na komoru. V nejhorším případě pak pacient jakoukoliv možnost řízení zavrhne ("stejně je to k ničemu, oni drží všichni pospolu") a svůj pocit křivdy si vynahradí tím, že začne šířit pomluvy, třeba i s využitím médií.

Úkolem pro náš právní systém je tedy následující: