(Následující text judikátu německého Spolkového soudu 1 není kompletní, volně překládám pouze některé relevantní body. Plné znění bylo publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí v občanskoprávních věcech BGH. Ačkoliv se jedná o poměrně staré rozhodnutí, obsahuje principy, které jsou stále platné.)

"Zdraví pacienta je pro lékaře hlavní hodnotou, obnovit a udržovat zdraví je úkolem, plynoucím z jeho povolání. Je tedy pochopitelné, že se pečlivý lékař cítí být oprávněn, dokonce povinen léčit pacienta, pokud je ohroženo pacientovo zdraví nebo život. Hranice tohoto oprávnění však lékař překračuje v případech, kdy se jeho činnost dostává do střetu s právem pacienta o sobě rozhodovat, jako například tehdy, pokud lékař zahájí léčebný postup, aniž by pacienta dostatečně informoval o povaze léčby a jejích následcích."

Vztah mezi poskytnutím informací a pacientovou svobodou je následující: Pacient nemůže dost dobře volit léčebný postup, o jehož existenci neví. Jeho svoboda volby je z toho důvodu omezena na ty postupy, o kterých byl lékařem informován. Pokud lékař pacientovi zamlčí některou léčebnou alternativu, zbavuje jej možnosti si ji zvolit (Jedním z možných postupů je i neléčit se). Pokud lékař sice pacienta informuje o léčebných alternativách, ale nepoučí jej o rizicích a následcích jednotlivých postupů, může pacientovo svobodné rozhodování zatížit omylem, může způsobit, že pacient si díky své neznalosti zvolí postup, který by, kdyby byl informován, nezvolil.

"Je sice pravda, že nemocný člověk, který navštíví lékaře nebo jde do nemocnice vyhledat pomoc v souvislosti se svou nemocí, bude často a priori srozuměn s tím, že se podrobí léčebným postupům, které jsou předpokladem jeho vyléčení."

Na tomto předpokladu se zakládá rozšířená, v dnešní době však nesprávná představa, že samotným vstupem do zdravotnického zařízení pacient uděluje generální souhlas ke všem lege artis zákrokům, které lékaři uznají za prospěšné provést. Nelze totiž předpokládat, že se každý pacient, přicházející do nemocnice, automaticky chce podrobit všemu, co přítomní lékaři uznají za vhodné pro léčbu jeho nemoci, a to ani přesto, že ve většině případů tento předpoklad platí.

"To však nesmí vést k závěru, že takový pacient nepokládá za potřebné být informován o navrženém zákroku, o jeho obvyklém průběhu, o výsledcích, které lze očekávat, a také vědět o možných zdravotních rizicích, které s sebou takový zákrok nese. Nemocná osoba, postrádající zkušenosti a znalosti v medicínských věcech, pohlíží na lékaře jako na poradce a očekává od něj rady a informace. Pouze pokud pacient zná svou situaci, tedy pokud si v zásadě uvědomuje, k čemu dává svolení, když se podrobuje lékařskému zákroku, pouze tehdy bude jeho souhlas splňovat svůj právní účel , kterým je legalizace lékařského zásahu do jeho organismu, který by byl jinak protiprávní, a přenesení části odpovědnosti za léčbu na pacienta.

Je třeba uznat, že existují případy, kdy pacient chce být za každou cenu zbaven své nemoci a kdy tudíž chce svěřit veškeré rozhodování lékaři. V takových případech může být ospravedlnitelné, pokud lékař postupuje podle pacientova (evidentního) přání a neinformuje jej o podrobnostech jeho zdravotního stavu 2 . V tomto případě je autorita lékaře pro nemocného člověka pevným bodem jistoty, od kterého může odvozovat svou naději a důvěru, aniž by chtěl sám vědět příliš mnoho, je tedy možno říci, že pacient nechce ve skutečnosti vědět, ale řídit se pokyny. Takové případy nicméně rozhodně nejsou pravidlem, neboť v mnoha, ne-li ve většině případů nemocný chce být informován o své situaci, tedy znát pravděpodobnost uzdravení nebo zlepšení stavu, rizika navržené operace nebo jiného typu léčení, a také učinit své vlastní rozhodnutí o tom, zda ve světle přijatých informací podstoupí či odmítne zákrok. Patřičná úcta k právu na sebeurčení pacienta spíše zlepší než poškodí pacientovu důvěru v lékaře…

Respektovat pacientovu vlastní vůli znamená respektovat jeho svobodu a důstojnost jako lidské bytosti. Z toho vyplývá, že soudy tím, že chrání pacientovo právo na sebeurčení, nezdůrazňují pouhou formalitu. Naopak, soudy chrání pacientovu autonomii, která je ústavně chráněna, zajišťují, že pacientovo právo na sebeurčení je respektováno stejně jako právo na zdraví. Povinnost lékaře informovat pacienta je tak více než pouhá formalita, neboť jejím účelem je posílit pacientův vlastní pocit odpovědnosti za svou vlastní budoucnost…U pacienta může dojít k vytvoření pocitu odpovědnosti pouze tehdy, pokud si je vědom, co jej čeká, včetně možných následků, které jeho léčba může mít. Přijetí odpovědnosti za vlastní budoucnost je podmíněno dostatečným poučením, na základě kterého si může pacient vytvořit názor a vyjádřit souhlas. Bez takového souhlasu je lékařský zákrok protiprávní."

Poznámky

1. Bundesgerichtshof, 9. 12. 1958, BGHZ 29, 46 (s. 53-6) Zpět

2. V českém platném právu lze nalézt právo pacienta nebýt informován v článku 10 (2) Úmluvy o biomedicíně. Pokud pacient dá výslovně najevo, že nechce být informován, platí, že souhlas se zákrokem podle článku 5, který takový pacient udělil, není neplatný, přestože nedošlo k poskytnutí informací (pravidlo o možnosti pacienta odmítnout informace je lex specialis k obecné úpravě informovaného souhlasu v čl. 5). "Starý" zákon o péči o zdraví lidu toto téma řeší v §23(1) slovy, že lékař má nemocného poučit "vhodným způsobem". Rozdíl je v tom, že zatímco při použití ZoPZL rozhoduje zřejmě lékař, co je v daném případě "vhodné", podle Úmluvy bude zpravidla zapotřebí, aby existoval projev vůle pacienta, že si nepřeje být informován. Zpět