V nadpisu tohoto článku si dovoluji přeložit anglický výraz "loss of chance" jako "ztráta naděje". Pokud je mi známo, ustálený český výraz dosud chybí; přinejmenším stejně přesným překladem by byla i "ztráta šance", "ztráta příležitosti". Jde o zvláštní případ občanskoprávní odpovědnosti za škodu, který lze přiblížit příkladem z medicínského prostředí; není ovšem důvodu, proč by se přiměřeně neměly řešit obdobné situace v jiných sférách života:

Nemocný má dvacetiprocentní naději, že se při správné léčbě uzdraví. Zmíněných dvacet procent je statistický údaj, který u soudu prokáží znalci. Lékaři (nemocnice) však postupují nedbale, např. nikoli lege artis. Nesprávným postupem nelze nemocného vyléčit, tzn. naděje na uzdravení je v takovém případě nulová. Charakteristickým rysem těchto případů je, že jednou ztracená příležitost ke správné léčbě se už nevrací; to není v medicíně, kde často rozhoduje rychlost zásahu, nijak vzácné. Nemocný tedy ztratil svou šanci, nikdy se už nemůže zcela uzdravit a zůstávají mu trvalé následky.

Z právního hlediska se nabízí otázka: odpovídá lékař (nemocnice) občanskoprávně za tuto ztrátu? Za předpokladu, že se žalobci (tj. pacientovi) podaří prokázat zavinění (nedbalost, která bývá v některých zemích presumována) a příčinnou souvislost mezi postupem lékaře a "ztrátou šance", je ztráta naděje škodou, za níž náleží peněžitá náhrada?

V různých zemích se k problému přistupuje odlišně; tento článek se zabývá právním řešením v Anglii 1 . Protože civilní odpovědnost za škodu způsobenou nedbalostním jednáním (tort of negligence) není až na dílčí ustanovení upravena zákony, vychází se téměř výlučně z judikatury.

Má-li žalobce uspět u anglického soudu, musí mimo jiné prokázat jak příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a škodou, tak i zavinění, které se nepresumuje. Možno podotknout, že za postup lege artis se podle precedenčních případů považuje každý rozumný postup, který schvaluje nezanedbatelná skupina profesionálů daného oboru 2 , což umožňuje, aby hned několik vzájemně si odporujících metod bylo považováno za přijatelné. Pak záleží na konkrétním lékaři, ke kterému názorovému proudu se připojí při výběru léčby, již potom doporučí pacientovi.

Někdy je však větší obtíž s příčinnou souvislostí než se zaviněním. Anglické právo uplatňovalo v minulosti poměrně důsledně pravidlo, které se v angličtině jmenuje "but for test" 3 , v naší právní kultuře ho lze označit jako "causa sine qua non". Soud se tedy táže, zda by ke škodě došlo, nebýt počínání žalovaného.

Tento "test" nelze uplatnit vždycky: zapálí-li dvě osoby les, zcela nezávisle na sobě a každá na jiném místě, a výsledný požár by býval vznikl jak z ohně osoby A, tak z ohně osoby B, použití zmíněného "testu" by osvobodilo obě osoby. To jsou ale spíše výjimečné případy. Obecně žalobce prokazuje, že kdyby žalovaný jednal tak, jak měl, ke škodě by nedošlo. V civilních věcech přitom postačuje prokázat podstatné skutečnosti včetně příčinné souvislosti na pověstných 51 procent (hovoří se o důkazu "on the balance of probabilities").

Klíčovou otázkou zůstává, zda se ztráta naděje považuje za samostatnou škodu v občanskoprávním smyslu, anebo zda jedinou ztrátou je ona škoda, k níž se tato naděje vztahuje. Pro zdravotnictví jsou zásadní dva precedenty z konce 80. let; předem lze prozradit, že oba setrvávají na konzervativním přístupu "všechno nebo nic".

Situace ve sporu Wilsher v. Essex Area Health Authority 4 byla následující: poškozeným bylo dítě, jež postihla jistá oční vada. Ta mohla být způsobena pěti různými příčinami, z nichž čtyři nemohla nemocnice nijak ovlivnit. Pátou možnou příčinou byla nedbalost zaměstnanců nemocnice, kteří nesprávně podali dítěti příliš mnoho kyslíku. Lékařská věda nebyla s to určit, která z příčin byla rozhodující; všechny byly stejně pravděpodobné. Podstatné bylo, že kterákoli z těchto příčin by působila sama o sobě, tzn. čtyři z pěti možných příčin byly ve skutečnosti "nevinné" a jen jedna "vinná". Nikdo ovšem nevěděl, která.

Sněmovna lordů (House of Lords, nejvyšší soud v Anglii), k níž se případ dostal, se přidržela tradičních principů. Poškozený měl na alespoň 51 procent prokázat příčinnou souvislost mezi jednáním nemocnice a nastalou škodou na zdraví. To znamenalo prokázat, že nedbalost zaměstnanců byla pravděpodobnější příčinou škodlivého následku než všechny možné příčiny, které vinu nemocnice nezahrnovaly, dohromady. Lékaři ovšem prohlásili všechny alternativy za stejně pravděpodobné, takže žaloba uspěla v důkazu jen na 20 procent - osmdesátiprocentní pravděpodobnost stála proti ní. Poškozený důkazní břemeno neunesl a neobdržel žádnou náhradu.

Druhým precedentem byl Hotson v. East Berkshire Area Health Authority 5 . Okolnosti případu byly následující: mladý chlapec spadl ze stromu a v důsledku špatné diagnózy bylo adekvátní léčení pozdrženo o několik dní. Chlapec měl trvalé následky - avaskulární nekrózu kyčelního kloubu. Experti odhadovali, že v případě okamžité léčby byla naděje na uzdravení kolem 25 procent. Díky chybě lékařů nebylo možno trvalému poškození předejít vůbec. Tento spor tedy představuje příklad loss of chance v její nejčistší podobě.

Odvolací soud (Court of Appeal, druhá nejvyšší soudní instance v Anglii) přišel s řešením, jež se užívá v některých jiných zemích - přiznal žalobci odškodnění ve výši 25 procent "hodnoty" trvalého poškození kloubu. Svůdná logika, motivovaná soucitem s nezáviděníhodnou pozicí žalobce, narazila na Sněmovnu lordů. Soudci nejvyššího soudu rozhodli, že ztráta naděje na uzdravení není sama o sobě škodou. Škodou bylo v daném případě trvalé poškození kloubu. A jelikož příčinnou souvislost mezi nedbalostí nemocnice a tímto následkem prokázal žalobce jen na 25 procent (neboť taková byla pravděpodobnost, že při správném postupu by ke škodě nedošlo), neunesl důkazní břemeno a nedostane nic. I přístup lordů má své opodstatnění: jednak se předejde marginálním sporům o ztrátu několikaprocentní "šance", jednak je třeba domyslet do důsledků přístup navrhovaný Odvolacím soudem. Ten by totiž znamenal, že prokáže-li někdo příčinnou souvislost na řekněme 60 procent, dostal by jen šedesát procent náhrady. V praxi by tedy téměř nikdy nikdo nedostal plnou náhradu, neboť prokázat cokoli na 100 procent je úkol nadmíru obtížný. Pro Sněmovnu lordů zůstala klíčovou hranice 50 procent - cokoli pod ní znamená "nic", cokoli nad ní "všechno".

Je pozoruhodné, že tento přístup nalezl své uplatnění právě ve věcech týkajících se zdravotnictví. V doméně soudcům bližší, ve věcech právních služeb, byl již v 50. letech nastoupen odlišný kurz. Uvažme situaci, kdy právní zástupce poškozeného svou nedbalostí zabrání v uplatnění nějakého nároku (např. nepodá žalobu před uplynutím promlčecí lhůty). Anglické právo setrvává na pravidle, že v takovém případě odpovídá právní zástupce svému klientovi za ztracený nárok, přičemž náhrada škody se sníží přiměřeně podle pravděpodobnosti úspěchu v onom ztraceném sporu 6 . Podle týchž zásad náleží odškodnění klientovi, jenž vinou svého právníka ztratil příležitost uzavřít výhodný obchod, samozřejmě za předpokladu, že může prokázat, že by k uzavření obchodu skutečně došlo a nejedná se jen o nějakou spekulaci 7 .

Oba případy se podle anglických soudců liší od medicínských věcí. Příčinná souvislost mezi nedbalostním jednáním a mezi ztrátou uplatňovaného nároku (loss of claim) je prokázána; pravděpodobnost úspěchu ve ztraceném sporu (či pravděpodobnost, že výhodný obchod by býval byl uzavřen) slouží pouze ke kvantifikaci škod, čili k ocenění výše škody již nepochybně nastalé. Takové řešení je ovšem možné, jen považujeme-li ztrátu sporu (loss of claim) za samostatnou škodu v občanskoprávním smyslu. Pak může být pravděpodobnost úspěchu skutečně pomůckou pro ocenění škodlivého následku. Těžko se však při sledování této argumentace ubránit dojmu, že dělicí čára mezi ztrátou naděje na uzdravení (není samostatnou škodou, tou je jen nemoc či zranění) a ztrátou příležitosti soudního uplatnění nějakého nároku (claim je samostatnou škodou) byla narýsována uměle; čtenář nechť si učiní úsudek sám.

Lze nabídnout určité vysvětlení této skutečnosti: pro soudce jakožto zkušené právníky je bezpochyby jednodušší orientovat se v úskalích ztráty šance na úspěch v soudním sporu. Navíc je třeba mít na paměti, že precedenty vznikají postupně a často nelze vždy promyslet všechny souvislosti jistého rozhodnutí tak jako při sepisování zákoníků.

Ostatně je možné, že se v brzké budoucnosti dočkáme přehodnocení dosavadního přístupu v medicínských věcech. Letošní rozsudek ve věci Fairchild 8 , který sám vydá za námět pro celý článek, týkající se některých aspektů příčinné souvislosti, naznačuje, že se anglické soudy možná v budoucnu vydají do obtížného terénu ztráty naděje na vyléčení znovu.

Poznámky

1. Stejná právní situace je i ve Walesu; skotským právem se v tomto článku nezabývám. Zpět

2. Bolam v. Friern Hospital Management Committee [1957] 1 WLR 582; tento případ se vztahuje jak na lékaře, tak např. na právníky či projektanty. Zpět

3. Např. McWilliams v. Sir William Arrol & Co. [1962] 1 WLR 295, Barnett v. Chelsea and Kensington Hospital Management [1969] 1 QB 428. Zpět

4. [1988] AC 1074. Zpět

5. [1987] AC 750. Zpět

6. Kitchen v. Royal Air Force Association [1958] 1 WLR 563. Zpět

7. Allied Maples Group Ltd. v. Simmons & Simmons [1995] 1 WLR 1002. Zpět

8. Fairchild v. Glenhaven Funeral Services Ltd. [2002] UKHL 22. Zpět