Vymezení pojmů

Často dosti emocionální soudy laické veřejnosti spolu s novinářskými klišé velmi zjednodušují a zároveň zatemňují podstatu problému, takže pod slovem euthanasie si každý představuje něco trochu jiného. Předpokladem co možná úspěšného uchopení tématu je tedy přesná terminologie a tím i přesné položení otázek. Euthanasie, tedy dobrá smrt v širším smyslu, je pojem, který zahrnuje několik variant předčasného ukončení lidského života ze soucitu. Hovoří se především o tzv. aktivní chtěné euthanasii (active voluntary euthanasia - AVE), kdy je život pacienta ukončen na jeho vlastní žádost aktivním konáním druhé osoby, zpravidla lékaře. Od AVE se odlišuje lékařem umožněná sebevražda (physician assisted suicide - PAS), která spočívá v poskytnutí takových prostředků lékařem, jež pacientovi dovolí vlastními silami ukončit svůj život. Pojem disthanasie se používá pro tzv. přístrojový život, při němž základní životní funkce nemocného zajišťují pouze přístroje, a orthothanasie pak znamená její ukončení, tj. odpojení přístrojů 1 . V tomto smyslu se jedná o další nepokračování léčby (withdrawing) v případě, že je bez úspěchu. Může jít i o nezahajování další léčby (withholding), nebo resuscitace (DNR - Do Not Resuscitate), na pacientovu vlastní žádost.

Ve všech těchto případech jde o euthanasii pasivní (passive euthanasia). Od uvedených vyžádaných forem euthanasie je třeba velmi přísně odlišovat formy nevyžádané (involuntary euthanasia). Při tzv. nepřímé euthanasii je předčasná smrt způsobena jaksi mimoděk podáváním stále většího množství prostředků tišících bolest. Posledním důležitým typem a zároveň ideálem, euthanasií v nejužším smyslu, je tzv. čistá, přímá euthanasie, která spočívá v pomoci v umírání, nikoli k umírání, tedy bez zkrácení života.

Prameny

Základními prameny pro toto pojednání jsou pochopitelně mezinárodní dokumenty představující pozitivní úpravu ochrany lidských práv, a to Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod stejně jako sice právně nezávazná, přesto velmi významná Všeobecná deklarace lidských práv . I když byla zatím ratifikována jen třinácti zeměmi Rady Evropy, velkým krokem vpřed bude též Úmluva o lidských právech a biomedicíně z roku 1997, které je nutné také přiznat značnou důležitost.

Jako nejdůležitější pomocný pramen je třeba jmenovat zcela současný, a prozatím na mezinárodní úrovni jediný řešený případ týkající se přímo euthanasie, a to rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pretty v. The United Kingdom z 29. dubna 2002. Jako k pramenům pomocným je dále při výkladu ustanovení uvedených mezinárodních instrumentů potřeba přihlédnout i k judikátům některých vnitrostátních soudů, které již podobné případy řešily, a mohly by tak silou argumentace ovlivnit budoucí rozhodování ať již Evropského soudu pro lidská práva či Výboru pro lidská práva. Při výkladu je dle mého názoru možné vzít v úvahu částečně i argumenty lékařské etiky, jimž bude dále věnována též jistá pozornost. Z diskuse bych naopak záměrně zcela vyloučil argumentaci náboženskou, neboť se ze své podstaty nejedná o argumenty přirozenoprávní, jež si povaha lidských práv vyžaduje, ale dogmatické. Ve víře v nadpřirozenou bytost a její domnělé zákazy a příkazy podřizují věřící nejen veškeré své konání na tomto světě, ale snaží se tato ustanovení vnutit i ostatním, kteří jejich víru nesdílejí, a v konečném důsledku tak omezit jejich svobodu volby.

Některé základní otázky

Právo na život je formulováno vždy na čelném místě všech univerzálních i partikulárních lidskoprávních dokumentů. Tím, že předchází dalším právům co se pořadí ve výčtu týče, lze jej považovat za významnější, než kterékoli jiné a dá se usuzovat na relativní hierarchii jejich důležitosti. Lapidárně řečeno, nebylo-li by tohoto, neměla by ochrana jakýchkoli jiných práv žádný význam. Je řazeno mezi tzv. neredukovatelné a nederogovatelné jádro lidských práv, od jehož ochrany se není zásadně možno odchýlit, je na něj aplikována doktrína ius cogens. Avšak ani toto právo není absolutní. Přestože vývoj zřetelně směřuje k zákazu trestu smrti, ve většině zemí světa je dosud praktikován a je jednou z mála výjimek, které prolamují absolutní charakter práva na život. Extrémním případem je válečný stav, kdy je zabíjení nejen možné, ale je dokonce vlasteneckou povinností, samozřejmě ale jen do té míry, dokud je válečné dění v souladu s humanitárním právem. Přesto i v době míru nejsou výjimečné situace, kdy zabití není trestné. Jedná se především o institut krajní nouze či nutné obrany, který ovšem jen dokazuje eminentní zájem zákonodárce o co nejefektivnější ochranu lidského života.

Lidský život byl vždy považován za dar od boha a proto také svévolné ukončení života bylo chápáno za jeho urážku. Trestán byl nejen vrah, ale dokonce i sebevrah a mnohdy i jeho rodina. Religiózní pojetí stavící člověka do role pasívního příjemce boží vůle zejména v otázkách zrození a smrti nebylo v minulosti příliš zpochybňováno a často je přijímáno bez větších výhrad dosud i u nevěřících. V dobách, kdy lékařská péče nebyla na takové úrovni, nebyla otázka práva volby dobrovolného ukončení života v popředí zájmu tolik, jako dnes. Spolu s nezadržitelným vývojem lékařských technik a možností léčby dříve smrtelných chorob se prodlužuje i délka života, ale ne vždy i jeho kvalita a problém se tím stává komplikovanější. Život je prodloužen často za doprovodu toho, co je vnímáno jako nesnesitelné podmínky, utrpení a kruté bolesti, jež si nic nezadají se středověkým mučením 2 . Rozhodně je možné je považovat za nelidské zacházení snižující lidskou důstojnost. S tímto vývojem pak paradoxně vyvstávají otázky, zda by individuální svoboda rozhodnout o konci vlastního života neměla převážit nad státním zájmem bránit normativní platnost ochrany lidského života za každou cenu.

Existuje právo na smrt? Život je proces, na jehož konci stojí smrt. Smrt je tedy integrální součástí života. Dá se však z toho dovodit, že by měla být i stejně jako život chráněna? Má mít jedinec právem chráněnou možnost určit si čas a způsob smrti? Lidská svoboda je mj. kontrola nad vlastním životem. V zásadě je lhostejno, jak si jedinec svůj život zařídí. Je-li zdráv, má vše pod kontrolou, přijde-li nemoc, člověk svůj vliv nad sebou ztrácí. Tím, že pacient žádá o pomoc ke smrti, snaží se i nadále vykonávat kontrolu nad svým životem, tentokrát však formou prosby o důstojný konec 3 . Je natolik handicapován, že sám není schopen ukončit své utrpení a proto očekává pomocnou ruku od toho, kdo je ke zmírňování bolesti povolán nejlépe, tedy lékaře. Další sporná otázka je tudíž nasnadě: může mít lékař, nebo kdokoli jiný, účast na sebevraždě, jíž chtěná euthanasie bezesporu je? Zatímco sebevrah sám již postižen být nemůže, jednání toho, kdo sebevrahovi v jeho činu napomáhá, ať již skutkem, nebo radou, stává se ve většině zemí trestným činem 4 . Právní systém tak zanechává v nejistotě jak lékaře, tak pacienty a jejich rodiny.

Všeobecná deklarace lidských práv

V článku 3 říká: "Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost" 5 . Podle mnohých právních znalců je právě v tomto ustanovení obsaženo "právo na smrt", a sice tím, že dovoluje jedinci podle jeho vůle odmítnout právo na život. Neboť, je-li život právo, tak zahrnuje i možnost se jej zříci, samozřejmě za podmínky, že je člověk k takovému úkonu způsobilý. Právo na smrt ale není jen prostým odmítnutím práva na život, spíše svobodou k ukončení života. Což svoboda nezahrnuje i právo vymezit si vlastní představu bytí a tajemství života? Není to část osobní svobody, když zasahuje pouze dotyčného a netýká se práv druhých? Není tedy logické rozšířit možnost odmítnout právo i o právo na život? Přestože není součástí jazyka univerzálních dokumentů, máme dnes již k dispozici stanoviska a soudní rozhodnutí podporující právo pacienta odmítnout lékařskou péči. Ve svém důsledku pak lze toto právo chápat jako rozšíření svobody k odmítnutí lékařského zákroku, které může mít za následek smrt. Každý lékařský zákrok je v principu zásahem do tělesné integrity, a tak je nutné, aby bylo prokázáno, že s ním pacient souhlasí 6 .

Právo odmítnout péči se již dříve konstituovalo v soudní praxi zejména zemí common law, což se zdá být jasným dokladem existence práva na pasivní euthanasii. Pochopitelně existuje silný argument, že některá práva jsou natolik základní, nezcizitelná a neporušitelná, že ani mezinárodní, ani žádné jiné právo nedovoluje se jich zříci. Připustíme-li, že se jedinec nemůže vzdát práva nebýt mučen či práva nestát se otrokem, platí totéž bezvýhradně i pro právo na život? Použijeme-li argument prospěchu, dospějeme k závěru, že zatímco lze jen těžko prokázat jakýkoli užitek z mučení nebo vlastního otroctví, v případě vzdání se práva na život prospěch za určitých okolností možný je. Prozatím nezodpovězenou otázkou zůstane vymezení těchto okolností a hranic prospěchu jedince.

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

Článek 6 (1) stanoví: "Každá lidská bytost má právo na život. Toto právo je chráněno zákonem. Nikdo nebude svévolně zbaven života." 7 Článek 9 (1): "Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být svévolně zatčen nebo zadržen. ..." 8

Významem slova "svévolně" v obou článcích se zabývaly jak Komise pro lidská práva, tak Třetí výbor VS a nahlížejí na něj v tom smyslu, že jde o protiprávní či nespravedlivé zbavení života jiným. Autoři Paktu viděli právo na život spíše v kontextu ohrožení života státem nebo soukromými osobami, zdá se tedy, že tím není myšleno ukončení života vlastní rukou 9 . Vyložíme-li termín "svévolně" tímto způsobem, byla by nechtěná euthanasie jasným porušením článku 6, avšak chtěná euthanasie zde ani přímou podporu ani zákaz nenachází.

Co se týče článku 9, interpretace svobody je tu poměrně úzká. Postavena vedle "bezpečnosti" a vzhledem k následujícím odstavcům, omezuje se skutečně jen na ochranu před nezákonným zadržením nebo uvězněním a nelze ji rozšiřovat na svobodu volby. Navíc uvedením samostatně v jiném článku, než je právo na život, neposkytuje takovou vazbu na toto právo, jak je tomu ve výše uvedené Deklaraci.

Dále je třeba přihlédnout k článku 17, který zakazuje svévolné a protiprávní zasahování do soukromí 10 . Ukazuje se, že právě právo na ochranu soukromí může vést k právu na odmítnutí lékařské péče, jak dosvědčuje zejména americká jurisprudence. Z ústavou garantovaného práva na soukromí je dovozována svoboda požadovat přirozenou smrt. Přirozené smrti není docíleno umělým prodlužováním života pomocí přístrojů, lékařských zákroků či jiných moderních technologií, ale naopak přirozeným vývojem nemoci, přirozeným během událostí. Je jen soukromým rozhodnutím člověka jak a zda vůbec bude léčen. I toto by případně mohl být přístup Výboru pro lidská práva při řešení dané otázky. Zatím však z rozhodování Výboru není jasné, zda právo na smrt je integrální součástí práva na život (čl.6), nebo naopak státem zakázaná sebevražda, či asistovaná sebevražda není porušením práva na soukromí (čl.17). Další relevantní článek (čl.7), týkající se zákazu mučení, krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu, bude rozebrán níže v souvislosti s obdobným ustanovením článku 3 následující Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy.

Evropská úmluva o ochraně lidských práv

Podobně jako v předchozím Paktu, článek 2 evropské Úmluvy chrání právo na život v kontextu spravedlivého procesu 11 . Dikce článku je ale poněkud přísnější: termín úmyslně není totéž co svévolně. Zatímco svévolné zbavení života by předpokládalo, že se bude jednat ne-li proti vůli dotyčné osoby, pak alespoň bez jejího vědomí, úmyslné zbavení života by bylo jakékoli jiné než neúmyslné, a vylučovalo by tedy i jednání nejen v souladu s vůlí dotyčné osoby, ale i na její vlastní žádost. Důvody vylučující protiprávnost úmyslného zbavení života jsou zde uvedeny taxativně a proto i jakákoli forma aktivní euthanasie se zdá být z tohoto pohledu velmi problematická.

Článek 3 poskytuje jiné oprávnění: Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu 12 . Jak již bylo uvedeno, dnešní lékařská věda umožňuje prodloužit lidský život i v případech dříve beznadějných. Mnohdy se však již nedá hovořit o léčení, ale skutečně jen umělém prodlužování umírání. Takové umírání, kdy pacient je proti své vůli nucen za bolestivého strádání k pouhému přežívání a trpnému očekávání smrti, nemá žádnou možnost jak docílit co možná pokojné smrti, splňuje jistě představu nelidského či ponižujícího zacházení.

Jako každá profese, má i lékařství svůj cíl. Za ten bylo odedávna považováno zdraví. Od nemocného pomocí léčení ke zdravému. Odstranění bolesti nebylo prezentováno jako cíl, ale jen jako součást medicíny. Lékaři je zdůrazňován stále prvek léčení a nezabití zvláště v souvislosti s tzv. Hippokratovou přísahou 13 . Avšak i zde se hovoří o prospěchu pacienta a ... zřeteli k dobru člověka. Kdo však určí nejlepší dobro člověka? Stát, společnost či lékař, nebo každý jedinec sám a svobodně 14 ?

V poslední době je i u nás opouštěno správněprávní chápání vztahu lékař - pacient, a zdůrazňováno pojetí občanskoprávní 15 . Již výše zmiňované právo pacienta odmítnout lékařskou péči je nyní nově smluvně zakotveno v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně 16 , kterou je od roku 2001 vázána i Česká republika. Tato rámcová úmluva zakotvuje nejdůležitější principy lékařské péče, přičemž předpokládá, že detailnější pravidla budou obsahem dodatkových protokolů, s jejichž pomocí tak bude moci držet krok s vývojem vědy. Základní hodnotou chráněnou pravidly této Úmluvy je důstojnost lidské bytosti. Článek 2 Úmluvy představuje interpretační pravidlo zásadního významu: "Zájmy a blaho lidské bytosti musí převážit nad pouhým zájmem společnosti nebo vědy" 17 .

II. kapitola se v článku 5 zabývá klíčovým pojmem souhlasu pacienta s lékařským zákrokem: "Zásah na poli zdraví smí být proveden pouze na základě předchozího svobodného a ujasněného souhlasu dotyčné osoby.... Dotyčná osoba může souhlas svobodně kdykoli odejmout". Jak plyne z uvedených ustanovení, nestačí již pouhé odmítnutí zákroku, ale je vyžadován aktivní souhlas se zákrokem.

Přes nesporný pokrokový charakter úmluvy, její význam poněkud kalí nejen prozatím velmi nízký počet států, které k ní přistoupily (13), ale i naprostá absence nejvýznamnějších evropských zemí. A dále, i když smluvní strany jsou povinny zajistit dotčeným osobám soudní ochranu, není Úmluva o lidských právech a biomedicíně podřízena kontrolnímu mechanismu Evropského soudu pro lidská práva. Čl. 29 dává pouze vládě smluvní strany možnost požádat ESLP o posudek k právním otázkám interpretace této Úmluvy.

Jak plyne z uvedeného výkladu, hlavním cílem moderní lékařské vědy je blaho pacienta, který má již možnost spolurozhodovat o dalším léčení či neléčení a projevovat tak vlastní představu o svém nejlepším zájmu. Významným pojmem v diskusi je tedy důstojnost lidské bytosti 18 . Co se týče kogentních práv obsažených nejen v EÚLP, ale ve všech lidskoprávních dokumentech, střetává se především princip práva na život s principem zákazu nelidského a ponižujícího zacházení. Které právo je silnější a má větší cenu? Autoritativní rozhodování společnosti o chraně života proti vůli dotyčného se střetává s právem na soukromí a osobní svobodou v širším smyslu.

Závěr

Jak bylo podáno, v žádném mezinárodním dokumentu nelze nalézt ustanovení, které by se přímo vztahovalo k euthanasii. Zatímco v praxi mnoha států se konstituovalo a mezi některými je i smluvně zakotveno právo pacienta rozhodovat o lékařské péči a zákrocích na své osobě, a tím nepřímo i právo na pasivní euthanasii, neshoda panuje v názoru, zda mezinárodní právo dovoluje i euthanasii aktivní. V rozsudku ve věci Pretty v. Spojené království ESLP nárok na pomoc jiné osoby při chtěné euthanasii jednoznačně odmítl. Fakt, že za jistých okolností nevyloučil možnost eventuální exculpace těch, kdo by pomohli při sebevraždě, je sice zaznamenáníhodný, nicméně jen potvrzuje celkový závěr, že mezinárodní právo lidských práv pozitivní oprávnění požadovat asistenci při ukončení vlastního života neposkytuje.

Poznámky

1. Vozár, J.: Pojem euthanasia, in: Právník 3/1996, s. 221 Zpět

2. Cíl byl sice opačný, ale výsledek stejný: středověká spravedlnost dobře věděla, jakým způsobem zachovat odsouzence co nejdéle při životě, aby muka při popravě byla co největší. Nedovolila popravovanému odejít z tohoto světa předčasně, aniž by vypil pohár bolesti až do dna.(Michel Foucault: Dohlížet a trestat) Zpět

3. Dworkin, G. - Frey, R.G. - Bok, S: Euthanasia and Physician-Assisted Suicide, Cambridge University Press 1998, s. 17 Zpět

4. Jansová, A.- Kuča,R.: Právní aspekty euthanasie, in: Právní rozhledy 7/1997, str. 356 - 360 Zpět

5. "Everyone has the right to life, liberty and security of person" Zpět

6. Orlin, T.S.: The Right to Life/The Right to Die, in: The Jurisprudence of Human Rights Law: A Comparative Interpretive Approach - Theodore S. Orlin, Allan Rosas and Martin Scheinin, Institute for Human Rights, Abo Akademi University Turku 2000, s. 92 Zpět

7. "Every human being has the inherent right to life. This right shall be protected by law. No one shall be arbitrarily deprived of his life." Zpět

8. "Everyone has the right to liberty and security of person. No one shall be subjected to arbitrary arrest or detention. ..." Zpět

9. Orlin, T.S.: op.cit. 7, s. 93 Zpět

10. Art.17 (1): "No one shall be subjected to arbitrary or unlawful interference with his privacy, family, home or correspondence, nor to unlawful attacks on his honour and reputation." Zpět

11. Article 2 (1): "Everyone´s right to life shall be protected by law. No one shall be deprived of his life intentionally save in the execution of a sentence of a court following his conviction of a crime for which this penalty is provided by law." Zpět

12. "No one shall be subjected to torture or to inhuman or degrading treatment or punishment." Zpět

13. Je základem i tradiční lékařské sponse: " ...vos semper vivendi rationem quoad facultate et iudicio consequi poteritis, sanis aegrisque utilem praescripturos, vitam atque artem vestram castam et ab omni scelere puram servaturos animumque vestram soli saluti hominum intenturos..." (... že budete podle svých možností a svého nejlepšího svědomí řídit život zdravých i nemocných vždy jen k jejich prospěchu, že zachováte svůj život a své lékařské umění čisté a bez jakéhokoli provinění a že budete mít na zřeteli jen dobro člověka...) Zpět

14. Americká doktrína parens patriae přiznává státnímu orgánu právo v určitých situacích jednat v zájmu jednotlivce neschopného platně projevit svoji vůli. - viz Dworkin, G., op. cit. 4, s. 70 Zpět

15. Jahnsová A., op.cit. 5, s. 257 Zpět

16. Convention for the Protection of Human Being with regard to the Application of Biology and Medicine: Convention on Human Rights and Biomedicine, ETS No. 164, 4. 4. 1997, v ČR pod č. 96/2001 Sbírky mezinárodních smluv, v platnost vstoupila 1. 10. 2001, český text například zde Zpět

17. "The interest and welfare of the human being, shall prevail over the sole interest of society or science." Zpět

18. Otlowski, M.: Voluntary Euthanasia and the Common Law, Clarendon Press - Oxford, 1997, s. 204-205 Zpět

Použitá literatura

Dworkin, G.- Frey, R.G.- Bok,S.: Euthanasia and Physician-Assisted Suicide, Cambridge University Press, 1998

Jahnsová, A. - Kuča, R.: Právní aspekty euthanasie, in: Právní rozhledy 7/1997

Orlin, Th.S. - Rosas, A. - Scheinin, M.: The Jurisprudence of Human Rights Law: A Comparative Approach, Institute for Human Rights, Abo Akademi University, Turku/Abo, 2000

Otlowski, M.: Voluntary Euthanasia and the Common Law, Clarendon Press, Oxford 1997

Vozár, J.: Pojem euthanasia, in: Právník 3/1996