Žadatelka, paní Diana Pretty je postižena progresivním nervově degenerativním onemocněním motorických buněk centrálního nervového systému (motor neuron disease - MND). Tato choroba je provázena vzrůstající svalovou slabostí zasahující příčně pruhované svalstvo. Výsledkem postupu nemoci je těžká slabost paží a nohou a zasaženy jsou i svaly umožňující dýchání. Smrt obvykle nastává jako důsledek oslabení dýchacích svalů v souvislosti s oslabením svalů kontrolujících mluvení a polykání. Žádná péče neumožňuje zabránění rozvoje nemoci. Nemoc je nyní v pokročilém stádiu, stěžovatelka je ochrnutá od krku dolů, prakticky nemůže mluvit a vyživována je pomocí trubičky. Zbývající dobu života lze počítat v týdnech či měsících. Mentální kapacita je však nepostižena, takže paní Pretty je schopna činit rozhodnutí. Jejím přáním je ukončit svůj život a tím i nedůstojné útrapy, ale tohoto kroku není bez cizí pomoci schopna. Její manžel by byl ochoten pro ni tuto službu vykonat, anglické právo však takovouto pomoc vylučuje.

V řízení o přípustnosti stížnosti paní Pretty se Soud neztotožnil s námitkou vlády VB, že by měla být shledána nepřípustnou z toho důvodu, že se dovolává práva, které Úmluva neposkytuje. Soud však shledal, že žádost jako taková vyvolává právní otázky, které jsou natolik závažné, že jejich rozhodnutí závisí na zkoumání skutkové podstaty, proto uznal stížnost jako přípustnou.

Porušení čl. 2 Úmluvy

Argumenty stěžovatelky:
Umožnění sebevraždy by nebylo v rozporu s čl. 2 Úmluvy, protože jinak by státy, které asistovanou sebevraždu dovolují, samy porušovaly toto ustanovení. Článek 2 chrání nejen právo na život, ale i právo zvolit si, zda pokračovat v žití nebo ne. Ochraňuje právo na život, nikoli život samotný, a sice vzhledem k tomu, že věty o zbavení života směřují k ochraně jedince před třetími stranami, zejména státem a veřejnou mocí, ne však před sebou samým.

Výrok Soudu:
Case-law Soudu dokládá chápání čl. 2 jako nejzákladnějšího ustanovení v Úmluvě. Zaručuje právo na život, bez kterého by prospěch z ostatních práv a svobod uvedených v Úmluvě byl bezcenný. Soud se ve svých rozhodnutích drží přesně vymezených okolností, jež opravňují ke zbavení života. Ztotožňuje se s argumentem vlády VB, že první věta prvního odstavce zavazuje stát, aby se nejen zdržel záměrného a protiprávního zbavení života, ale i vyvíjel pozitivní kroky k ochraně života těch, kdo se nalézají v jeho jurisdikci. Tím je myšleno účinné trestní právo, zakazující a trestající činy směřující proti životu jiných osob. Soud není toho názoru, že by čl.2 poskytoval i negativní hledisko. Je lhostejný k otázkám kvality života, či svobodě jedince v nakládání s vlastním životem. Bez zkomolení jazyka nemůže být vykládán jako dovolující zcela opačné právo, jmenovitě právo na smrt, stejně jako nemůže založit právo na sebeurčení ve smyslu udělení oprávnění jedinci, zvolit si raději smrt než život. Neexistenci práva na smrt odvozeného z čl.2, ať již z rukou třetí osoby, nebo veřejné moci, zaštiťuje Doporučením 1418 (1999) Parlamentního shromáždění Rady Evropy 1 .

K otázce asistované sebevraždy v jiných zemích: Není úkolem Soudu v rámci tohoto případu hodnotit, zda jiné státy zanedbávají ochranu práva na život. Státy se snaží různým způsobem řešit rozpory mezi osobní svobodou a veřejným zájmem a záleží na konkrétních okolnostech případu. Avšak, i kdyby bylo shledáno, že země povolující asistovanou sebevraždu nejsou v rozporu s čl.2 Úmluvy, stěžovatelce by takový argument nepomohl, neboť zde se jedná o zcela rozdílný případ. Spojené království údajně porušilo závazky podle čl.2 když neumožnilo asistovanou sebevraždu. Dvůr tedy rozhodl, že nedošlo k porušení čl.2 Úmluvy.

Porušení čl. 3 Úmluvy

Argumenty stěžovatelky:
Utrpení, kterému stěžovatelka čelí, lze nazvat ponižujícím zacházením ve smyslu čl.3 Úmluvy. Nemoc je ve svém konečném stadiu a smrt by nastala nesmírně bolestivým a nedůstojným způsobem, když by pro slabost dýchacích svalů selhával dech a nastala pneumonie. Přestože stát není přímo odpovědný za takový stav, jak založilo case-law Dvora, je stát povinován svým občanům podle čl.3 nejen k negativnímu závazku zdržet se takového jednání, ale i pozitivnímu závazku, aktivně před ním chránit. V anglickém právu panuje nerovnováha, když je zaveden paušální zákaz asistované sebevraždy bez ohledu na individuální okolnosti případu. Stěžovatelce je tak upíráno právo být chráněna před ponižujícím zacházením, a to tím, že byla zamítnuta žádost o beztrestnou pomoc jejího manžela při sebevraždě.

Argumenty vlády:
Pozitivní závazek nemůže být nemožný nebo nepřiměřený. Existují důvody a důkazy nasvědčující, že legalizace chtěné euthanasie by nevyhnutelně vedla k provádění nechtěné euthanasie 2 . Stát má zájem na ochraně životů zranitelných a dovozuje, že každý, kdo usiluje o sebevraždu je nutně psychicky a emocionálně bezbranný a vyžaduje tak ochranu.

Výrok Soudu: Bolest, která plyne z přirozeně vzniklé nemoci, by mohla spadat pod čl.3 v případě, že by tato byla způsobena podmínkami ve vězení, vypovězením nebo jiným jednáním, za které by byla odpovědná veřejná moc. V tomto případě vláda nezpůsobila špatné zacházení, stěžovatelka si ani nestěžuje, že by nedostala odpovídající péči ze strany státního zdravotnictví. Tato žaloba je však postavena na nové a rozšiřující konstrukci pojetí péče, která jde daleko za běžný význam slova. Ačkoli Dvůr musí přistupovat k výkladu Úmluvy dynamicky a pružně, neboť je živoucím intrumentem, každý výklad musí být též v souladu se základními cíli Úmluvy a jednotou systému ochrany lidských práv. Čl.3 musí být rozebírán v souladu s čl.2, který je dosud spojován s odrazem základních hodnot respektovaných demokratickými společnostmi. Pozitivní závazek ze strany státu, jehož se žalující strana domáhá, by neodstraňoval ani nebránil ublížení, nepředcházel špatnému zacházení. Vyžadoval by naopak, že stát povolí konání směřující k ukončení života, což z čl.3 Úmluvy dovodit nelze. K porušení čl.3 ze strany Spojeného království tedy nedošlo.

Porušení čl. 8 Úmluvy

Argumenty stěžovatelky:
Právo na sebeurčení se prolíná celou Úmluvou, ale v čl.8 je nejvýrazněji vyjádřeno a zaručeno. Zahrnuje činit rozhodnutí o vlastním těle a o tom co se s ním má stát, tedy i právo rozhodnout, jak zemřít a nic nemůže být intimněji svázáno se způsobem jak člověk vede svůj život, než způsob a čas vlastní smrti.

Výrok Soudu: Vážné námitky vznesené proti jakékoli veřejné žalobě, jež jsou založeny na vládě práva, mohou jedince nebo skupinu jednotlivců zprostit obvinění. Závažnost činu, pro který byla požadována beztrestnost, byla taková, že rozhodnutí o odmítnutí poskytnout takový závazek nemůže být shledáno jako svévolné a nerozumné. Soud usuzuje, že zásah do soukromí byl v tomto případě ospravedlněn jako "nezbytný v demokratické společnosti" a tudíž v souladu s čl.8.

Výrok soudu k čl.9:

Soud nezpochybňuje stálost názorů žadatelky ohledně asistované sebevraždy, ale podotýká, že ne všechny názory a přesvědčení zakládají vyznání ve smyslu chráněném čl.9 Úmluvy. K porušení čl.9 nedošlo.

Výrok soudu k čl.14:

Co se týče diskriminace nemocného, který na rozdíl od zdravého není schopen bez pomoci další osoby ukončit svůj život, Soud se drží názoru, že je spravedlivé a rozumné nerozlišovat mezi zdravým a nemocným pokud jde o možnost vzít si život. Ustanovení trestních zákonů, jež zakazují pomoc při sebevraždě, mají chránit především slabé a bezbranné. Případné výjimky nebo dovolení asistované sebevraždy s sebou nesou značná rizika. K porušení čl.14 nedošlo.

Poznámky

1. inter alia ... ii. Recognising that a terminally ill or dying person´s wish to die never constitutes any legal claim to die at the hand of another person, iii. Recognising that a terminally ill or dying person´s wish to die cannot of itself constitute a legal justification to carry out actions intended to bring about death. Zpět

2. Jedná se o tzv. slippery slope argument, který tvrdí, že nastane-li situace A, která nemusí být v zásadě špatná, způsobí situace B a C, jež špatné jsou a negativní vývoj již nelze zastavit. Užívání tohoto argumentu je většinou provázeno velkým, ne-li úplným pesimismem k vyhlídkám psaných a institucionálních záruk a vyskytuje se zejména v oblasti angloamerického právního systému. Viz Dworkin, G.- Frey, R.G.- Bok,S.: Euthanasia and Physician-Assisted Suicide, Cambridge University Press, 1998, s. 43 - 63. Zpět