"Obrovské možnosti moderní medicíny jsou absolutně neufinancovatelné, a to nejen u nás, ale i ve světě." Tuto větu vysloví snad každý, kdo se vyjadřuje k našemu a obecně evropskému zdravotnictví. V jiných oborech se s ní téměř vůbec nesetkáme, ačkoliv všude se nabízejí "obrovské možnosti". Je opravdu jen málo lidí, kteří by si neuměli představit lepší auto než mají, zajímavější kout světa než minule byli a krvavější biftek než včera jedli atd. Ve zdravotnictví je to však prakticky jediné sdělení, které se stále opakuje a to dokonce bez výraznějších obměn.

Proč tomu tak je? Protože státní systém zdravotnictví zcela pomíjí nejpodstatnější nástroj pro uchování rovnovážných vztahů v ekonomice a potažmo lidské společnosti, tedy cenu. Namítne se, že ceny přece celý zdravotnický systém prostupují. Není to pravda. Cena je totiž sdělením o tom, jakou důležitost účastníci trhu přisuzují určitému vzácnému statku. Díky cenám se pak ustaví rovnováha, díky které jsou vzácné zdroje využívány s maximální účinností, jinými slovy bez plýtvání. Tam, kde jsou "ceny" stanovovány úředníky, jde o vyjádření představy, jakou důležitost tomu či onomu statku přisuzují konkrétní úředníci, což nemá s cenou nic společného. Cenu lze zjistit pouze na neregulovaném trhu. Další zásadní poruchu systému pak představuje skutečnost, že tzv. pojistné vůbec není pojistným, tedy cenou placenou za služby zdravotních pojišťoven, ale obyčejnou zdravotní daní, která zatěžuje pouze ty, kdo pracují. Důsledkem toho všeho je, že nikdo neví a ani nemůže vědět, jaký je o který statek na zdravotnickém trhu skutečný zájem, přičemž absence skutečných cen vede většinu účastníků tohoto trhu k domněnce, že statky na zdravotnickém trhu obchodované nejsou vzácnými statky.

Ostatně není pravda, že možnosti moderní medicíny jsou až tak obrovské, protože s celou řadou nemocí si medicína stále neví rady. Například nemocní rakovinou obvykle na tuto chorobu také zemřou. Účinnost léčby malignit je velmi malá, což obzvláště vynikne ve srovnání například s léčbou antimikrobiální, která je přes všechny potíže s rozvojem rezistencí velmi účinná a nikdo ji přitom přeci jen nepovažuje za tak "neufinancovatelnou". Ještě ve čtyřicátých letech byl penicilin velmi drahou látkou, nicméně jeho užívání se rychle rozšířilo. Důvod je každému jasný - vynikající účinky léku přitáhly obrovskou pozornost investorů, kteří v tolik hanobené touze po zisku investovali do vývoje antibiotik. Výsledkem byla konkurence různých producentů penicilinu nevyhnutelně provázená poklesem cen a také odhalení dalších antibiotik, což cenu penicilinu dále snížilo.

Na druhou stranu by si každý praktik jistě vzpomněl na celou řadu skvělých moderních drahých léků či léčebných postupů, které byly vytěsněny jinými skvělými ještě modernějšími drahými léky a postupy, účinnými stejně málo jako ty předchozí. Je nepochybné, že nad mnohými z oněch "obrovských možností" budou odborníci za pár let posměšně kroutit hlavou, ale některé se stanou základem příštích skutečně účinných léčebných postupů - jen nikdo bohužel neví, které to jsou. Stejně tak je nepochybné, že pokud by se řekněme u roztroušené sklerózy konečně podařilo pochopit příčinu a v důsledku toho najít účinnou léčbu, stala by se tato léčba v krátké době běžně dostupnou. Totéž platí pro jakýkoli jiný zdravotnický problém.

Skutečně účinný postup nebo lék je ve svých počátcích obvykle velmi vzácným statkem a proto je jeho cena vysoká. Vzácnost takového statku se v důsledku intenzivního výzkumu a vývoje obvykle velmi rychle sníží, protože zdroje, ze kterých lidstvo může čerpat neleží naštěstí v přírodě, ale spočívají v lidské invenci - uhlí bez lidské invence není žádným zdrojem, musíte napřed přijít na to, že tento kámen hoří a za jakých podmínek, což platí stejně tak pro Penicillium notatum, kde je pro změnu lepší s ním netopit, ale extrahovat z něj penicilin. Pojem drahé se vlastně používá ve významu nedostatečně účinné vzhledem k prostředkům, které mám, tedy vlastně předražené. Pokud politikové slibují, že poskytnou potřebnou zdravotní péči a pak odmítnou zaplatit skutečně účinný zákrok, který zachrání zdraví jen proto, že většinu peněz utratili politicky líbivě za běžné zbytečnosti, jde o selhání politiků, protože vzali lidem možnost vlastní volby, rozhodně nejde o selhání medicíny. Pokud by si člověk kupoval zdravotní pojištění na volném trhu, prostě by buď měl úhradu nějakého zákroku ve smlouvě nebo neměl.

Podstatný význam při rozhodování o tom, jaký statek se nakoupí, má pochopitelně jeho účinnost. S tou nicméně vznikají ne nepodstatné potíže. Zdravotníci a centrální regulátoři mají obvykle tendenci nahlížet na účinnost z přísně biologického hlediska a tak například pod vlivem převládajících (a téměř jistě přechodných) názorů za kritérium účinnosti považují třeba pokles hodnot cholesterolu v krvi. Jenomže účinná je taková léčba, která uspokojí pacienta. Spokojenost pacienta může měřit ovšem pouze pacient sám a pozná se jen nepřímo tak, že postižený by stejný postup volil i s odstupem času, přičemž přísně zdravotní hlediska zde nemusejí hrát významnou nebo dokonce vůbec žádnou roli - kuřáci volí kouření vždy znovu i při vědomí budoucích problémů, přesto je kouření účinné jako zdroj radosti.

Snad každý si umí představit, že pacienti by obvykle dávali přednost z nějakého důvodu příjemnému léčebnému zákroku, který se musí pravidelně opakovat před stejně příjemným či dokonce nepříjemným zákrokem, který věc vyřeší jednou provždy. Lékaři ostatně také, když už jsme u toho. Svou roli by samozřejmě hrála cena takových zákroků, ale pokud by se věci nechal volný průběh, nepochybně by se ustavila určitá rovnováha a lidé by se rozhodovali podle svých možností. Co však nelze v žádném případě přehlížet je skutečnost, že jednotliví lidé by volili různě, protože posuzování účinnosti je navýsost subjektivní záležitost. Určití lidé by prostě kupovali nějaký statek bez ohledu na to, co si o něm myslí jiní lidé. Úspěchy léčitelů budiž jasnou ilustrací - tito lidé mají svou klientelu, která prostě nehledá vyléčení, ale léčení. A to je rozdíl, který má vliv jak na ceny, tak na strukturu nabízených služeb a zboží.

Žádný centrální orgán není schopen vzít v úvahu všechny tyto skutečnosti a proto není možné ústředním rozhodnutím nastavit optimální strukturu zdravotnického a potažmo pojišťovacího systému. Ta se může ustavit jedině spontánně tak, že jednotliví lidé si budou volit jednotlivé prodejce zdravotnických služeb nebo pojišťovací podniky podle svých finančních možností a svého pojetí účinnosti či v rámci sousedského soupeření, ale vždy ke svému uspokojení, ale ne nutně ve prospěch svého zdraví. Kdo by chtěl jiné lidi ke zdraví nutit, musí si uvědomit, že tak činí na náklady těch, kteří o své zdraví pečují rádi, přičemž kvůli takovým snahám nemohou pečovat podle svých představ dostatečně.

Vraťme se zpátky k novým léčebným postupům. Nové technologie se objevují neustále a pokud se některá z nich prokáže jako účinná, dosahované zisky budou značné. Většina postupů však pro neúspěch na trhu rychle zaniká. Přes všechny chybné kroky či překážky v podobě patentů či tzv. exkluzivit při registraci léčiv se z dlouhodobého hlediska zdá, že vše běží hladce směrem, kterému se říká pokrok. Je to jediný způsob, jak přijít na to, které "obrovské možnosti" ze sebe vydají skutečně účinné postupy. Investoři se tady sice pohybují v nejistém prostředí, nicméně nejistota tohoto prostředí je dána pouze takovými faktory, na něž nemá žádný jednotlivec nebo skupina jednotlivců přímý vliv. Míra nejistoty je vysoká, nicméně vidina zisku je stále dostatečně silná k tomu, aby se nová řešení objevovala. V případě, kdy by se nová technologie, v našem případě léčba, zaváděla na centrálně regulovaný trh, byla by situace zásadně odlišná. Míra nejistoty by se zvýšila, a to natolik, že mnozí investoři by tento trh opustili a své prostředky umístili na trhy transparentnější.

Rozhodnutí regulátora má totiž dvě základní charakteristiky. Zaprvé jediným aktem zcela zásadně určí poměry na trhu a za druhé není předvídatelné, protože je vždy poplatné personálnímu obsazení úřadu. Největším problémem je ovšem skutečnost, že rozhodnutí regulátora zásadně ovlivňuje směr vývoje nových technologií, protože technologie regulátorem neuznané nemají prakticky žádnou šanci vstoupit na trh a tam být testovány. Regulace je velkou překážkou rozvoje i v oblasti zdravotnictví, ostatně po zkušenostech se socialismem je to snad každému jasné. Zde by se mohlo namítat, že na evropských trzích zdravotnických služeb přes jejich silnou regulaci najdeme i ty nejmodernější postupy. Je tomu tak ovšem jen díky situaci v USA a v poslední době stále více i v Jihovýchodní Asii, kde jsou regulace ve srovnání s Evropou minimální a přitom jde o trhy ekonomicky zásadního významu. Ostatně i to je jeden z důvodů, proč jsou firmy působící v USA na takové technologické výši. Jejich investoři vědí, že budou čelit víceméně pouze neosobním silám trhu, nikoli náladám úředníků. Navíc jim nic jiného než utíkat dopředu nezbývá, protože to je jediný způsob, jak zůstat alespoň na místě. Evropské zdravotnictví pak jen vlastně kopíruje postupy ověřené na volném trhu. K jisté zachovalosti evropských systémů přispívá do jisté míry i skutečnost, že zdravotní politiky evropských zemí nejsou centralizovány, takže jednotlivé centrálně regulované systémy si do určité míry konkurují. Raději se ale ušetřeme představy, co by nastalo, kdyby o zdravotní politice rozhodoval celosvětový ústřední orgán.

Rozhodně si však nelze tyto teze vykládat tak, že regulátoři rozhodnou, že z veřejných peněz se bude hradit prostě všechno a trh najde účinné postupy. Nešlo by totiž o trh, protože jak již bylo uvedeno výše, zcela zásadním faktorem je při hledání účinných postupů cena. Cena, kterou musí spotřebitel uhradit buď přímo při nákupu zboží nebo nepřímo při nákupu pojištění, ale jejíž zaplacení je na jeho volné úvaze. Ten, kdo se snaží předstírat, že může existovat trh bez cen a má moc svou představu prosadit, ten na takovém trhu jen velmi vážně naruší poměry včetně morálních.