Ještě než přistoupíme k obsahu Úmluvy, je zapotřebí si povšimnout, že se jedná o mezinárodní úmluvu o lidských právech, která má podle Ústavy přednost před "běžnými" zákony. Z Ústavy též vyplývá bezprostřední závaznost Úmluvy, to znamená, že je možno aplikovat její ustanovení přímo, nemusí být provedena zákonem.

Úmluva o biomedicíně zakládá široký okruh práv osobám, které přicházejí do styku se zdravotnictvím, zpravidla jako pacienti, ale také jako účastníci vědeckého výzkumu. Důsledkem stanovení těchto práv je vznik odpovídajících povinností u poskytovatelů zdravotní péče. Tyto práva (resp. povinnosti) v českém právním řádu existovaly i předtím 1 , po schválení Úmluvy však dostaly nadzákonnou právní sílu. Vzhledem k tomu a také k určitému rozšíření definic je možno očekávat, že se šance na uplatnění těchto práv před soudem podstatně zvýší.

Úmluvu o biomedicíně lze pro naše účely rozdělit na dvě části. První část se zabývá stanovením základních pravidel, obecně platných v oblasti zdravotnictví , druhá, speciální část, se týká vědeckého výzkumu, moderních léčebných metod a nakládání s genetickým materiálem. Na tuto druhou část tematicky navazují i postupně schvalované protokoly k Úmluvě, které se týkají oblastí jako je klonování nebo transplantační medicína. Jinak lze také články Úmluvy rozdělit na ty, které přiznávají občanům přímo vymahatelná práva, na rozdíl od jiných článků, které "pouze" ukládají státu usilovat o dosažení určitých cílů.

Obecná část

Obecnou částí Úmluvy o biomedicíně lze nazvat její preambuli a články 1-10. Preambule a článek 1 popisují účel Úmluvy a povinnost států zajistit její dodržování pomocí předpisů národního práva. Článek 2 stanoví přednost zájmů lidské bytosti před zájmy společnosti nebo vědy. Článek 3 pojednává o rovném přístup ke kvalitní lékařské péči; zde se však nejedná o individuálně vymahatelné právo, jde o povinnost státu o zabezpečení kvalitní péče usilovat (což zohledňuje rozdílné ekonomické možnosti členských států). Článek 4 stanoví povinnost odborného zdravotnického personálu poskytovat péči lege artis.

Články 5-9 pojednávají o informovaném souhlasu. Obecným pravidlem je, že žádný zákrok nemůže být proveden bez souhlasu pacienta. Jedná se o mimořádně důležité ustanovení, jehož smyslem je ochrana pacientovy svobody rozhodovat o svém osudu. Nedílnou součástí tohoto práva je právo na poskytnutí informací o zákroku, jeho následcích rizicích a o možných alternativách. Tyto informace musí být poskytnuty v dostatečném předstihu před provedením zákroku. Dále jsou v této sekci upraveny podrobnosti a výjimky, konkrétně postup získávání souhlasu, pokud se jedná o nezletilého nebo právně nezpůsobilého. Výjimkou z povinnosti získat informovaný souhlas jsou náhlé případy, kdy jde o čas - v takovém případě je povoleno provést bez souhlasu neodkladný zákrok, který je v zájmu pacienta. Konečně je upravena i povinnost zdravotnických zařízení respektovat předem vyjádřená přání pacienta, který není ve stavu, kdy by byl schopen vyjádřit svou vůli.

Článek 10 pojednává o ochraně soukromí pacienta. Do této oblasti spadají zejména povinnost lékařské mlčenlivosti, pravidla pro vedení zdravotnické dokumentace a její předávání mezi zdravotnickými zařízeními nebo jednotlivými lékaři, právo pacienta na informace o svém zdraví (zahrnující právo na nahlížení do dokumentace) a konečně pravidla pro zpracovávání údajů o pacientech pro statistické či výzkumné účely.

Zvláštní oblasti úpravy

Do "zvláštní části" Úmluvy lze řadit články 11-14 o nakládání s lidským genomem, články 15-18 o provádění vědeckého výzkumu a články 19-22 o transplantační medicíně a nakládání s částmi lidského těla. Zvláštním rysem většiny těchto ustanovení je, že nepřipouštějí výjimky. Článek 26 stanoví, že od jednotlivých ustanovení Úmluvy se lze odchýlit, pokud je to nezbytné v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných, od vyjmenovaných ustanovení (která se nacházejí právě v této části) se nelze odchýlit ani z těchto důvodů.

Významná je zejména oblast týkající se vědeckého výzkumu, která zahrnuje i klinického testování nových léků a léčebných metod. Tato oblast, stejně jako oblast týkající se transplantací, obsahuje speciální (přísnější) požadavky pro získávání souhlasu od pacientů, než je stanoveno v obecných článcích 5-9.

Do této zvláštní části spadají dále protokoly k Úmluvě, přijímané podle článku 31, a to zejména protokol zakazující klonování lidských bytostí. Další protokoly se připravují, jejich účelem je reagovat na rozvoj vědy a vznikající etické problémy, příkladem je například oblast xenotransplantací (přenos orgánů mezi živočišnými druhy).

Další zajímavá ustanovení

Za zvláštní zmínku patrně stojí část pojednávající o ochraně proti porušování práv zaručených Úmluvou, zejména článek 24, týkající se práva na odškodnění. Poškozený má podle tohoto článku "nárok na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem". Vzhledem k tomu, že možnost domoci se dostatečného odškodnění újmy na zdraví je v našem právu nízká (alespoň ve srovnání se státy EU), není zcela jisté, zda je naplněna podmínka "spravedlivosti" odškodnění.

Zajímavé je i ustanovení o výkladu Úmluvy. Ten provádí za podmínek článku 29 Evropský soud pro lidská práva (ESLP). Je otázkou, do jaké míry jsou tyto posudky závazné. Úmluva o biomedicíně nezakládá sama o sobě možnost obrátit se na ESLP s individuální stížností pro porušení některého z jejích ustanovení. Je však možný výklad, že Úmluva o biomedicíně vlastně podrobněji upravuje některé aspekty práva na respekt k soukromému životu a na svobodu rozhodování, které vyplývají z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Význam a použití Úmluvy o biomedicíně

Cílem této úmluvy nebylo patrně zachycení nejnovějšího právního vývoje v oblasti lidských práv a medicíny, spíše stanovení určitých minimálních standardů, které budou zaručeny ve všech členských státech. Právo států, jako je například SRN nebo Rakousko, je v tomto ohledu mnohem podrobnější. Zejména pokud jde o obecná pravidla (informovaný souhlas, právo na informace), Úmluva o biomedicíně pouze znovu potvrzuje práva, která jsou v západní Evropě již delší dobu samozřejmě uznávána. Tomuto stavu odpovídá i obsah článku 27, který umožňuje státům jakkoliv rozšířit obsah práv, stanovených touto Úmluvou.

České právo na první pohled není s Úmluvou v rozporu, většinu práv obsažených v Úmluvě zmiňují různé zákony také. Rozdíl je zejména ve výkladu těchto zákonných ustanovení, jejich relativním významu a možnosti (resp. nemožnosti) se na jejich základě domoci ochrany u soudu. Právo, kterým se dnes řídí české zdravotnictví, je zajímavá sbírka předpisů různého věku a právní síly. Mnohé vznikly před rokem 1989, jejich formulace proto nezbytně odpovídají poněkud jiným společenským podmínkám a názorům na práva jednotlivce. Významné oblasti medicíny jsou také upraveny předpisy, jejichž právní závaznost je přinejmenším sporná. Tyto předpisy jsou nicméně obecně známé a lze soudit, že i když se ocitnou v rozporu s mezinárodní úmluvou, která je teoreticky předpisem vyšší právní síly, mohou "dostat přednost". Tomuto jevu je třeba se vyhnout.

Pokud ovšem mají být vnitrostátní předpisy (a jejich aplikace) uvedeny v soulad s touto úmluvou, je zapotřebí, aby byl ujasněn její výklad. Některá ustanovení Úmluvy o biomedicíně jsou spíše obecná, to však nic nemění na jejich přímé závaznosti. Při výkladu je zapotřebí vzít v úvahu zejména upřesňující informace, které obsahuje explanatory report 2. (oficiální vysvětlující zpráva k Úmluvě). Nemělo by se stát, že by jeden z členských států vykládal Úmluvu způsobem výrazně odlišným od ostatních členských států, proto je nutné srovnávat české medicínské právo s právem ostatních států. Na vědomí je při výkladu třeba vzít také preambuli Úmluvy, která slouží jako hlavní pomůcka pro výklad účelu jednotlivých článků Úmluvy jako celku.

Klíčový význam budou mít zejména ta ustanovení, která přímo zakládají práva. Jedná se zejména o pravidla o informovaném souhlasu, o právu na soukromí a o povinnosti postupovat lege artis. Tato ustanovení se použijí bez ohledu na to, zda zákon či podzákonný předpis obsahuje něco jiného. Výkladovým korektivem zde může být pouze požadavek neomezovat příliš širokým výkladem těchto práv některá jiná, základní práva a svobody.

Poznámky

1. Zpravidla se nalézají v zákoně o péči o zdraví lidu, 20/1966 Sb. zpět

1. Vysvětlující zpráva k Úmluvě, publikovaná současně s ní. Jedná se o důležitou výkladovou pomůcku, jakousi obdobu důvodové zprávy k zákonu. zpět